Z matrace v Norimberku k Brooklyn Nets

Na startu své neplánované trenérské kariéry spával v Norimberku na matraci položené na zemi. Později však krušnějších začátků nejspíš nelitoval, když si jeho služby ”na otočku” objednávali i Brooklyn Nets z NBA. Anebo nejlepší tuzemec Tomáš Satoranský i další reprezentanti. Nyní bude velmi důležitým mužem i u zásadního projektu českého basketbalu s názvem CZ ACADEMY, jež po svými křídly bude rozvíjet talent nejlepších dorostenců z celé země.

Specialista na střelbu Štefan Weissenböck, který má svůj hlavní pracovní úvazek v bundesligovém Bambergu, se tak opět tak trochu vrací domů. Ač jeho otec je Rakušan, matka je Češka pocházející z Vyškova a on sám přiznává, že na sobě cítí nemalý český vliv i po basketbalové stránce.

”Vyrůstal jsem v Mistelbachu, kde jsme hráli i první ligu, a kde teď tým ve druhé lize vede můj bratr. Většinou jsme tam měli nějaké posily z Brna, z nichž tou nejslavnější byl Vlastimil Havlík, který se v šestatřiceti rozhodl hrát právě v Rakousku. To pro nás bylo samozřejmě fantastické. Navíc tam hrál i další reprezentant pan Jandák. Já tak měl pocit, že jsem byl vychován českou basketbalovou školou. Byl to pro mě důležitý vliv, jak po basketbalové, tak pro lidské stránce,” oceňuje. 

Štefane, a jak se zrodilo vaše angažmá v CZ ACADEMY?
Můj vztah k České federaci trvá už delší dobu. Začalo to už díky Jakubu Kudláčkovi (dříve vedoucí chlapeckých složek v rámci federace, aktuálně ředitel mezinárodního skautingu Charlotte Hornets - pozn.), se kterým jsme někdy v roce 2016 připravili jednu trenérskou kliniku v Plzni. Jakub tehdy přijel do Bambergu, kde měl i svého dobrého kamaráda Nicolu Melliho (reprezentanta Itálie, který poslední dvě sezony odehrál v NBA), a tak to vzniklo. Od té doby ten vztah pořád trvá. Samozřejmě je to i přes Tomáše Satoranského, se kterým se vídám hodně, v létě tady v Evropě nebo i v Americe. Loni jsem byl v Kutné Hoře s reprezentačními výběry U18 a U20 a pořád tak něco vymýšlíme. A když Jirka Welsch (šéf CZ ACADEMY) začal mluvit o akademii, tak mě to určitě lákalo. Praha je pro mě z Bambergu, kde žiju a pracuju, blízko. Navíc mám takovou pozici, že mi umožňuje pracovat i jinde. Situace s covidem i v Bambergu trochu snížila rozpočet, a i když je to stále špičkový tým, už nehrajeme pravidelně o titul jako dřív. A já tak třetí čtvrtý rok můžu být a pracovat na více místech. Dřív jsem jednou za měsíc lítal do Brooklynu a teď pro změnu dojíždím do Prahy.

Do Brooklynu to bylo za kterými hráči Nets?
Asi za pěti nebo šesti. Byli to Caris LeVert, Joe Harris, Jarrett Allen, Nicolas Claxton a Musa s Kurucsem, kteří se pak vrátili do Evropy. Většinou si je vybral klub, když měli pocit, že někdo potřebuje zapracovat na střelbě, a já pro ně něco vymyslel. Ten kádr už je teď ale jiný a jména se změnila. Už to není tým, který se chce zlepšovat, teď jde o titul a i ten štáb kolem týmu je jiný. Pro mě to ale byla fantastická zkušenost a hezké časy.

Jak často budete přítomen v CZ ACADEMY?
Myslím, že jednou za tři týdny na ten třídenní cyklus budu moct jezdit. Tak to je domluvené i s Bambergem, kde se jim to i líbí. A mně zase dělá dobře, když můžu zažít něco jiného, a nejsem stále ve stejné situaci. Hodně jsem se na to těšil.

Máte přehled o Rakousku a Německu - tam podobné národní akademie mají?
Nějaké akademie v obou zemích jsou, v jedné jsem pracoval v Rakousku, pak jsme měli podobnou na regionální bázi i v Bambergu. Zařízení tohoto typu je hodně, ale celostátní charakter to ani v jedné zemi nemá.  

Co všechno budete mít v české akademii na starosti?
Hlavně techniku, kdy nejdůležitější je ta střelecká. Kdo neumí dát koš, ten nemůže hrát. Jistě k tomu patří i driblink a přihrávka, ale zakončení a střelba je pořád to nejdůležitější. To mě naučil už pan Havlík - když nejsi schopný dát koš, tak nemůžeš hrát. (směje se) V zápase jde přece vždycky o to, kdo umí skórovat. Zní to strašně obyčejně, ale je to tak.

Když člověk vidí i hráče na nejvyšší úrovni, jak podivné střelecké styly někdy využívají, tak se musí ptát, jak to, že jim to trenéři nikdy neopravili. Kdy vy jste se začal právě na střelbu specializovat?
Nějak se to stalo, ale neplánoval jsem to. Já zaprvé vůbec neplánoval, že bych se stal trenérem. Chtěl jsem být hlavně hráčem. Ve třiceti jsem ale po spoustě zranění musel skončit. Já jsem původem vystudovaný učitel, angličtina - tělocvik, a do trénování jsem nějak spadl, když jsem hrál v Norimberku. Musel jsem v jednu dobu skončit, ale klub mi nabídl místo asistenta. Tak jsem si řekl, že tomu rok dám. Peníze nebyly, ani byt, tak jsem spal někde na matraci na zemi. Už tehdy mě bavila ta technická práce při tréninku a učení se novým věcem. To mě fakt baví, nejen ve sportu. Když je to pořád stejné, je to pak nuda. A já věřím, že člověk se může učit a zlepšovat v každém věku. A měl by to zkoušet. Pokud jde o střelbu, tak té se jako klíčové složce chce věnovat každý a i hráči, kteří skoro nikdy nevystřelí, mají chuť ji trénovat. A asi proto jsem se na ni zaměřil... Když jste se divil, proč někomu trenér neopraví chybný styl, tak ono to není zase tak lehké. Často na to není čas nebo vhodná situace. Když jste v klubu, kde máte v týmu čtrnáct hráčů, a vy jste jediný trenér, tak kdy na to máte čas? Vy chcete hrát, musíte připravit celý tým a na ty detaily je potřeba mít hodně času, energie a strašně velkou koncentraci. Proto potřebujete podmínky a prostředí, jaká teď máme v akademii. Třeba na jednom raním tréninku jsme měli kameru, monitor a věnovali jsme celé dopoledne jen střelbě a její technice, aby kluci viděli sami sebe, kde mají balon, kde je ten bod, kdy vypouštějí střelu, nebo co s míčem dělají.

Od koho jste se učil vy?
(smích) Asi doma. Otec byl výborný střelec a hodně do toho mluvil. Já sám nebyl špičkový hráč, ale dobrý, myslím, ano. Dostal jsem se s některými rakouskými týmy do EuroCupu, taky jsem reprezentoval, ale to hlavní, co jsem uměl na vysoké úrovni, byla střelba. A dnes se jí rád věnuju. Nebojím se do toho jít, něco změnit, a možná to dělá ten rozdíl. A když to spojím se svými zkušenostmi a s tím, co jsem se naučil při studiu biomechaniky a podobně, tak to většinou funguje.

Na hráčích, kterým pomáháte, ten efekt nejspíš můžete dobře vidět.
Já vždy můžu jen pomoct, ale ten koš musí dát už ten hráč. Nemůžu to udělat za něj. Vždycky říkám, že já mám v ruce mapu, ale řídit musí ten hráč.

Na příkladu hráčů NBL, například u Adama Číže, který svou střelbu dramaticky zlepšil téměř na prahu třicítky, je vidět, že nikdy není pozdě začít, jak jste ostatně už naznačil i vy...
To určitě není. Když se podíváte na Michaela Jordana, jeho střelba se měnila celou kariéru. Když srovnáme jeho první a poslední rok, je to něco úplně jiného. Mění se tělo i technika střelby. A vlastně celá hra. Některé technické elementy tu třeba před deseti lety ani nebyly a dnes je hráči už používají. A to je krásné. Když se dnes dívám na ty nejlepší světové hráče, tak technicky některé věci dělají úplně jinak než před deseti lety. Různé ty driblérské finty a další věci...

Loni jste pomáhal zlepšovat střelbu třeba Viktoru Půlpánovi, je takových hráčů z NBL víc?
To byla další spolupráce přes Českou federaci. Když jsme byli s některými českými hráči v Kutné Hoře, byl tam i reprezentační trenér pan Ginzburg a navrhl, jestli by nebyl čas i na Patrika Audu a Viktora Půlpána, tak jsme to nějak všechno spojili. Oni za mnou pak přijeli i do Mistelbachu. Já tou dobou měl sice prázdniny, ale je tam tělocvična, brácha je vedoucí klubu a něco jsme postavili i tam. A takhle to běží pořád dokola. (usměje se)

Autor: CZ BASKETBALL
Reklama
Detail článku - Hynudai