Turnaj reprezentace U15 očima kapitánky Kateřiny Zárubové

Bylo to tu, první reprezentační turnaj v basketballe pro holky ročníku 2004. Na začátku nás bylo 60, každá se tam chtěla dostat a dělaly jsme pro to všechno, ale jenom pár se to povedlo.

 

Tento neuvěřitelný zážitek pro nás začal v Praze na Aritmě, kde se sešlo těch 12 nejšťastnějších holek, kterým začal první krok v jejich basketbalové reprezentační kariéře. Hrdost z toho, že jsme se dostaly do reprezentačního týmu, nás opustila přesně v ten moment, kdy jsme před halou Aritmy zavřely dveře od auta a přišla ta dlouho očekávaná nervozita. Protože jsme se sešly poprvé jako tým, první trénink byl hlavně seznamovací, sehrávaly jsme se a připravovaly na nadcházející turnaj. Všechno proběhlo hladce a s chutí a my po tréninku vyrazily na nekonečně dlouhou patnáctihodinovou cestu za našim snem.

 

V autobuse jsme se usadily každá na vlastní dvojsedačku a vyjely. Moc se k cestě nedá co dodat, jenom jsme spaly, poslouchaly písničky, povídaly si nebo počítaly zbývající hodiny do příjezdu do Bourges. Tam jsme dorazily ve čtvrtek dopoledne. Všechno bylo tak nějak jiné, zvláštní, takové „francouzské“. Ubytovaly jsme se na hotelu na pokojích po dvou a vyrazily na svačinu. Okamžitě jsme se zakously do známých a tentokrát pravých francouzských croissantů. Odpoledne už nás ale čekal basket a my vyrazily na první trénink. Přišly jsme na halu a spadla nám čelist. I když se zde hraje ženská Euroliga stejně jako např. na Královce, tak místní hala je přece jenom trošku (2x) větší. Po tréninku jsme měly večeři a poté jsme šly spát s nadšením, že jsme konečně tady, ale taky trochu se strachem, kvůli tomu, co nás čeká, až se zítra ráno probudíme.

 

V pátek začal turnaj a my jsme hrály až od 20:00 a proto jsme se mohly pořádně vyspat. Nasnídaly jsme se a vyrazily na předzápasovou poradu. Slíbily jsme si, že taktiku zápasů nikde neprozradíme. Po poradě jsme šly ještě trénovat. Jelikož jsme hrály až tak pozdě večer, šly jsme se podívat asi na nejznámější památku Bourges, Cathédrale Saint-Étienne, vedle které byly i vánoční trhy a malá horská dráha. Byla tak malá, že ty vyšší z nás jsme z ní málem ani nevytáhly. Francouzi na nás ale byli velmi hodní a my jsme se naučily pár prvních francouzských slovíček. V sedm večer jsme se sešly na recepci už převlíknuté v dresech. Nikdo moc nemluvil, a tak jsme se vydaly k hale. V šatně jsme se začaly už normálně bavit, ale to napětí ze zápasu už bylo cítit. Všichni jsme chtěli zápas vyhrát a taky jsme ho vyhrály. Neskutečně jsme bojovaly jako tým. Večeři jsme měly až po zápase a pak jsme šly spát.

 

Sobota nebyla o nic moc jiná. Ráno po snídani jsme měly „TeTu“ (TeTa = technicko-taktická porada) a poté jsme šly opět na trénink.  Odpoledne jsme jen relaxovaly na pokojích a večer od 18:00 jsme šly opět na to. Hrály jsem proti Francouzkám „jih“. První poločas jsme prohrávaly o 5, ale věděly jsme, že máme na to vyhrát. Druhý poločas jsme to už obrátily a vyhrály. Byly jsme nadšené a pořádně jsme to naše vítězství večer oslavily.

 

Neděle byla náš poslední den ve Francii a večer jsme už odjížděly domů. Všechny už jsme byly unavené a to nejenom fyzicky, ale i psychicky. Před tím nás ale čekal ještě jeden zápas a to bylo takové finále proti Francouzkám „sever“. Šly jsme do zápasu s tím, že chceme opět vyhrát, ale bohužel se to úplně nepodařilo. Nevím, jestli to bylo kvůli únavě nebo jsme prostě měly špatný den, ale prostě se nám první poločas nepovedl. O poločase jsme seděly v šatně a moc nemluvily. Jediní, kdo měl v tu chvíli sílu a chuť nám něco říct a pomoct nám byli naši trenéři, a ti se opravdu snažili. Nabudili nás a my šly do druhého poločasu. I když jsme se snažily a myslím, že i hodně makaly, nepomohlo to a my tento zápas prohrály. Byly jsme smutné, i když jsme věděly, že jsme vybojovaly druhé místo a měly bychom být se sebou spokojené. A pak už nás čekalo jenom slavnostní vyhlášení, kde jsme všichni dostali medaile a jely domů.

 

Nakonec je vždycky hezké poděkovat a to bychom chtěly i my. Začala bych ČBF, která nám umožnila zúčastnit se turnaje. Pak našemu hlavnímu trenérovi panu Tremlovi a jeho asistentovi panu Tremlovi ml., kteří nás podle mého názoru velmi dobře koučovali a všemožně se o nás starali, jak basketbalově tak i mimo halu. Pak bychom chtěly poděkovat Pegi, která se o nás starala po fyzické stránce. A poslední z organizačního týmu byla Magda, která tam byla jako naše mamka. Každý večer jsme k ní chodily s nějakými problémy a nejenom fyzickými, ale léčila i naše bolístky na duši. A nakonec, a to hlavně, bych chtěla poděkovat všem svým spoluhráčkám, které mi umožnily si to neskutečně užít. Byly jsme neskutečná parta a věřím, že toto byl jen náš začátek!