Jansta: Rád se českých trenérů zastanu

Předseda ČBF Miroslav Jansta je jednou z nejvýznamnějších osobností českého sportu a basketbal má v jeho osobě skvělého vůdce. Vzhledem k tomu, že se dává do pohybu trenérské hnutí, tak jsme se zeptali prvního muže českého basketbalu na jeho vztah k trenérům a o změněných rolích koučů v dnešní době.

Mirku, jak vzpomínáš na trenéry ve tvé aktivní hráčské kariéře? Kdo jimi byli a co pro tebe znamenali?

Prvním koučem byl Václav Vorlíček. Vzpomínám na něj velmi rád, měl otcovský přístup, byl přísný a spravedlivý. Vedle basketu do tréninkových jednotek zařazoval i atletickou přípravu a gymnastickou průpravu, to se tenkrát ještě moc nenosilo. Hodně dbal i na náš prospěch ve škole, protože si byl vědom toho, že basketbal je sport inteligentních lidí. To mě vlastně k oranžovému míči připoutalo, tehdy jsem netušil, že to bude na celý život. Jako mladý kluk jsem byl hodně nemocný, takže jsem hodně času strávil doma. Hodně jsem četl a sbíral informace, protože internet tehdy nebyl. Někde v literatuře jsem se seznámil s basketbalem. A když mi to lékaři dovolili, tak jsem od teorie přešel k praxi a šel jsem si basketbal zkusit a už jsem u něj zůstal. Nelituji toho. Naštěstí je Nymburk basketbalové město, a tak moje seznamování s basketbalem nebylo tak složité a na mého prvního trenéra v životě nedám dopustit.

  

Další poznání koučů přišlo ve tvém Nymburce. Jak na nymburské kouče vzpomínáš a v čem se odlišovali, kdo v Nymburce zanechal největší dojem a stopu?

V průběhu řízení mého Nymburka jsem poznal řadu trenérských osobností s různým charakterem, mentalitou i způsobem koučinku. Na začátku všeho byl Josef Rylich, později k týmu, deroucímu se do vyšších pater české basketbalové scény, přišel poděbradský Karel Hercig a o něco později Michal Franěk. Všichni tři stáli za postupným vzestupem mužského nymburského basketbalu. Když jsme postoupili do ligy, tak se na nymburské lavičce postupně měnili výrazné trenérské osobnosti jako Predrag Benaček, Jiří Růžička a Michal Ježdík. Michal působil v Nymburce tři sezóny a byl ještě na začátku své trenérské dráhy. Zápasy hodně prožíval, ve vztazích zejména se zahraničními hráči neměl úplně jasno, ale zřejmě to souviselo s jeho předchozí hráčskou kariérou i věkem. Později jsem Michalovi dal nabídku na pozici sportovního ředitele ČBF a musím zpětně hodnotit, že to bylo skvělé rozhodnutí. I díky tomu, že se Michal hodně změnil, zapracoval na sobě, zmoudřel, načerpal obrovské kvantum poznatků a dnes je to jeden z nejuznávanějších odborníků na sportovní i basketbalovou teorii nejen v ČR. Ze zapáleného  mladíka se stal profesor basketbalu. Jeho touha po vzdělání a poznání může být příkladem pro ostatní. I jeho kontakt s akademickou sférou stojí za pozornost a je příkladem propojení teoretickým poznatků s praxí.

 

A co zahraniční trenéři a Nymburk?

S postupným výkonnostním vzestupem Nymburka a stále častějším zapojováním zahraničních hráčů do nymburské sestavy jsem se rozhodl k angažování zahraničního stratéga. Mohli jsme volit italskou, litevskou nebo srbskou školu. Nakonec jsme se rozhodli pro Izraelce Muliho Katzurina, což nakonec nebyl špatný krok, i když mě některé jeho metody šokovaly. Např. vystřídat hráče po chybě a osmisekundovém pobytu na hřišti se mi nezdá pro důvěru hráče úplně to nejlepší. Jeho přínosem byla především tvrdá obrana, presink a neuvěřitelné nároky na fyzickou připravenost hráčů. Po něm dostal svou první nymburskou šanci Ginzburg než ho na dva roky vystřídal na nymburské lavičce Litevec Kemzura. Neno se pak vrátil a dostal druhou šanci a jeho přístup k trénování mě hodně ovlivnil. Nakonec se ukázalo, že české mentalitě nejvíce vyhovuje izraelský koučink s možností volnější hry, kreativity a nedodržování přísných herních vzorců zejména na útočné polovině. To určitě není vlastní srbským a italským koučům. I Litevec byl v dodržování herní taktiky přísnější. Tak jsem to alespoň viděl a cítil já.  

 

Další otázka směřuje k reprezentačním koučům mužů. Když si to v hlavě promítneš, jaký je to film a kdo v něm hraje důležité obsazení?

Když jsem přišel do vedení ČBF byl trenérem národního družstva mužů Michal Ježdík, ten končil a nově se vedení českého výběru ujal Pavel Budínský. Ten odvedl dobrou práci, postoupil na ME. Bohužel neměl mezinárodní zkušenosti ani dostatečně zvučné jméno. Přestože jsem mu nabídl další spolupráci, některé podmínky ze strany ČBF nedokázal naplnit, a tak jsme museli připravit změnu a přišel pro mě z Nymburka osvědčený Neno. Byl to první zahraniční trenér u československého a posléze českého reprezentačního výběru mužů, což nebylo snadné prosadit. Zpočátku si získal respekt a přinesl do reprezentace novou energii a vítr do plachet. Bohužel jemu ani týmu příliš nevyšlo ME 2017 v Kluži, a tak prodloužení jeho další smlouvy nebylo úplně jednoznačné. Nakonec se mi to podařilo prosadit, což se v kontextu následujících výsledků na MS, postupu na OH a ME ukázalo jako dobré řešení. Myslím, že výsledky Nena nám ještě ani dnes nedocházejí a neumíme je úplně docenit.

 

A co jeho nástupce Diego Ocampo?

Zatím ho moc neznám, ale držím mu palce, aby navázal na práci Nena. Při výběru jeho následovníka jsem hodně dal na názory sportovního úseku ČBF, především Michala Ježdíka a Jirky Welsche. Také jsem dal na doporučení Tomáše Satoranského, což bylo pro výběr kouče také podstatné. Diega čeká obtížný úkol v tom, že nás dříve či později čeká generační obměna a současné opory bude potřeba nahradit. A právě proto, že španělský kouč má zkušenosti s prací s mladými hráči, vybrali jsme jeho. Ve Španělsku působí jak Saty s Veselkou, tak naše nastupující generace a Diego je může sledovat. Pokud zapojí talenty působící v zahraničí, s českými nadějemi soustředěnými převážně v akademii nemusí být perspektiva mužského nároďáku špatná. Nahradit však takové hráče jako je Satoranský či Veselý nebude snadné, protože to jsou opravu jedineční basketbalisté a hvězdy evropského formátu a takových jsme v historii moc neměli.

 

Mezi českými trenéry se často objevuje názor, proč nedostanou u mužů šanci čeští koučové?

Osobně proti českým koučům nic nemám, ale myslím si, že zatím takovou osobnost nemáme nebo jsme si ji nevychovali. Může jím být Petr Czudek, ale ten se rozhodl pro Opavu. Nemáme špatné kouče, ale vždy jim něco málo chybí, aby byli alespoň v Evropě uznávaní. Měli by mít i dostatek zkušeností nejen z českých soutěžích, ale minimálně evropských a být respektovanou, uznávanou personou, ztotožňující se s filozofii ČBF. Ve výhledu se mi jeví dobře Luboš Bartoň, ale šanci mají i mladší trenéři, ale ještě potřebují získat více ostruh a zkušeností.

V poslední době se na lavičce ligových klubů objevuje poměrně velké množství zahraničních koučů. Měřeno mou optikou však nejde o úplně top trenéry, tady si myslím, že máme lepší české trenéry a rád se jich zastanu.

 

Jako šéf českého basketbalu se musíš starat i ženské repre výběry. Jak je to s trenéry ženského národního celku a tvou osobou?

I mezi trenéry ženských týmů jsem poznal řadu skvělých basketbalových odborníků i lidí. Jako prvního musím připomenout Mirka Vondřičku, toho jsem poznal při mládežnických turnajích na nymburské  Rémě. To jsme měli k sobě ještě daleko. Netušil jsem, že se budu podílet na vedení ČBF a on bude trénovat výběr českých žen. Naše cesty se pak potkaly ještě několikrát a vždy mě zaujal jeho basketbalově- veterinářský slovník, i to jak dokázal dát ženské týmy dohromady, což je kolikrát složitější než basketbalová taktika. Můj obdiv má i Honza Bobrovský stojící za úspěchy Žabin a posléze i národního družstva, které bylo postaveno zejména na brněnských hráčkách. Při vzpomínce na rozhodující střelu Evy Němcové ve finále ME proti Rusku mám dodnes husí kůži. Umění Honzy Bobrovského stálo za tím, že ženy dlouho patřily k nejlepším v Evropě a na OH se z českých kolektivních sportů dostal pouze a jen ženský basketbal. Na Honzu pak navázal Lubor Blažek. I on odvedl pro český basket vynikající práci. Lubora mám spojeného zejména s MS 2010 u nás. Když jsme hráli finále proti USA v Karlových Varech a doprovázel jsem prezidenta Klause do hlediště, tak jsme sklidili takový potlesk a ovace, že jsem byl rád, že mohu být součástí úspěšné sportovního svazu.

Co podle tebe musí mít v genech pořádný trenér?

Musí basketbal milovat a hodně mu obětovat. Je zřejmé, že se liší podle toho, na jaké úrovni trenér pracuje. Kdo není profesionálním trenérem mu nemůže dát tolik jako trenér minibasketbalu.  Určitě bych trenéry těch nejmladších nepodceňoval, naopak k těm nejmladším bychom měli dostat ty nejlepší. S podporou klubů, ČBF i municipalit bychom je měli umět slušně zaplatit. Domnívám se, že trenér musí být osobnost v širším slova smyslu, další člen rodiny. Je nutné, aby se neustále vzdělával a rozšiřoval si obzor nejen v basketbale. Myslím, že by měl dát do basketbalu také něco ze svého já, pak to může být kouč s velkým K. Vedle basketbalových znalostí musí být trenér pedagog, psycholog, rodič, fyzioterapeut, záchranář, grafik, znalec sociálních sítí a internetu, řidič, údržbář a nevím co ještě. Na to však žádné školy nejsou, jenom ta životní.

 

Zřejmě tě asi příliš netěšilo, že ČABT téměř na dva roky aktivně nepracoval, proto si oslovil zkušeného kouče Frantu Rónu, aby to napravil. Proč zrovna Franta Rón?

Situace, že vedení ČABTu nechtělo pokračovat ve své činnosti mě trochu zaskočila, ale svým způsobem jsem tomu rozuměl. Nyní jsme před startem obnovené činnosti zájmové organizace trenérů a věřím, že se to rozjede správným směrem, protože trenéři ve struktuře ČBF musí mít zastání. Vedle rozhodčích jsou nejdůležitějšími osobami na hřišti a klíčovými postavami basketbalového dění. Především s nimi padají a stoupají akcie českého basketu. Na nich visí břímě toho, jak vychovají budoucí generaci, co předají mládeži a zdali se jim podaří vychovat budoucí reprezentanty.

Je mi také známo a vážím si toho, že práce trenérů nekončí tréninkem, ale značná část z nich ještě v klubech pracuje jako funkcionáři nebo organizační pracovníci a bez nich by basket nemohl fungovat. Z tohoto pohledu jsou klíčovými hráči v basketbalovém hnutí a jejich práce si velmi vážím. Jsem si vědom toho, že právě oni jsou nositeli nových nápadů a myšlenek, které obohacují český basketbal. Velmi si jich vážím a budu se snažit, aby jejich odměny byly co nejdůstojnější.

Zpět k otázce. Frantu Róna jsem obdivoval, když jsem chodil sledovat zápasy USK, zaujal mě jeho styl i chování k hráčům, možná i jeho jméno, protože i já jsem pokřtěn František. Pak Franta na chvíli zmizel na Slovensko, ale jsem rád, že se vrátil a přijal výzvu ČBF. Když výbor uvažoval o obnovení činnosti ČABT nenapadlo mě vhodnější jméno než Franta Rón. Chvíli jsem ho přemlouval, ale pak jsme se domluvili. Myslím, že jeho zkušenosti, kariéra i způsob práce jsou tím nejlepší předpokladem, aby mohl stát v čele trenérské komunity. Mezi trenéry je to vážené jméno.

V čem by mělo být hlavní poslání nového ČABTu a co od něj očekáváš?

Myslím, že to by měl vymezit nový výbor v čele s Frantou. Mým osobním přáním, je, aby se zkultivovalo basketbalové prostředí, omezil tlak na výsledky u mládeže a z rodičů se stali spojenci trenérů, a nikoliv ambiciózní lidé s obrovským tlakem na své děti. Profesionální trenéři by se měli zamyslet nad svým chováním na lavičce, vztahu k hráčům, rozhodčím a funkcionářům ČBF. Věřím, že postupnou kultivací a postupnou výchovou si vychováme vhodné kouče i pro reprezentační výběry.

Mým velkým snem je, aby se role trenérů dočkala většího uznání nejen společenského, ale i basketbalového.

 

Co pro problémy trenérů a koučů může udělat ČBF?

Prvním tahem je obnovení činnosti ČABTu- České asociace basketbalových trenérů. Tím dalším je vytvořit pro trenéry servis ve všech činnostech, které k basketbalu potřebují, což by snad mohlo fungovat i díky ČABTu, jehož to bude jedním z hlavních činností. Doufám, že se trenéři sjednotí v jeden celek a budou táhnout za jeden provaz, budou si pomáhat, a ne se vzájemně podrážet.

 

Co bys trenérům popřál do další činnosti?

Chuť a energii do trénování, trpělivost a hodně zdraví. Hodně výher, málo porážek a pokud přijdou věř, že tě posílí.