Mentální trénink se stává součástí basketbalu

Česká asociace basketbalových trenérů (ČABT) představuje dalšího odborníka, na něhož se mohou obracet trenéři s prosbami o radu či širší spolupráci. Paní Kateřina Mahlerová je spolumajitelkou a mentální koučkou ve společnosti Sport Lead. Za sebou má 20 let zkušeností z vrcholového sportu a je navíc bývalou basketbalovou reprezentantkou. Další odborníky z různých oblastí najdete na tomto odkazu. 

Kateřina Mahlerová, bývalá mládežnická i seniorská reprezentantka, kterou její od dětství budovaný sklon k maximalismu, tvrdé dřině a přemýšlení o svých chybách, dovedly přes četná zranění až k zálibě v psychologii a jedné z nejdelších kariér v českém ženském basketbalovém prostředí. Dnes se svými kolegy pracuje s hráčkami dívčí sekce ČBF a je také externí spolupracovníci pro ČABT a společností Sport Lead.

Katko, jsi mentální koučkou. Psychologií se člověk většinou nezačne zabývat jen tak. Je to tak i u tebe?

Byla jsem od dětství vedena tak, že se počítají pouze skvělé a nadprůměrné výkony. Moje výkony podle toho byly i následně odměňované přídělem lásky. Jsi skvělá, výjimečná, mám tě rád, když se daří, ale bohužel i tou opačnou mincí, v případě, že se nedařilo. Budeš v životě nula, podívej se na sebe, jak vypadáš, musíš být nejlepší za každou cenu, nic a nikdo tě nesmí zajímat. Rodiče hrají v životě sportovce významnou roli. Společnost Sport Lead se věnuje i této oblasti. Máme specializované programy, děláme semináře, webináře. Věřím, že nikdo z rodičů nechce úmyslně poškozovat své dětí a myslí to dobře, jen nevolí ty nejlepší postupy a způsoby jak to předat, stejně jako můj táta. Hrála jsem skvěle vždy jako o život, tak jsem to měla z rodiny nastavené, ale tato výchova se v 1. fázi mé kariéry propsala až do těžkých zranění. Neuměla jsem relaxovat, stále jsem musela přemýšlet nad každou chybou a nepovedeným zápasem. Dostávala jsem se až na úplné psychické dno. Vyčerpaná, se spoustou otázek a nepochopení, odpojená od sama sebe. Jediné, co jsem uměla bylo zase si víc naložit v tréninku, přitlačit na pilu. Nedokázala jsem si ten svůj talent užívat, odměňovat se za tu dřinu, naslouchat svému tělu a potřebám a rozvíjet empatii. Ideální případ pro sportovního psychologa. Proto taky přesně vím, o čem je např. negativní myšlenková spirála, kterou často řešíme společně s mladými talentovanými basketbalistkami v projektu Sport Lead a ČBF.

Dětství, sport. Logická návaznost. Kdy ti poprvé došlo, že vše není jen o dřině a odříkání?

V té době, když jsem začínala s vrcholným basketbalem se o psychologické přípravě vědělo minimálně. Světlým bodem byla reprezentace U15-20. Fyzioterapeutka na nás tehdy aplikovala metody psychologické přípravy. Využití relaxační hudby a svalové relaxace, vykřičení se z napětí či pozitivní myšlení o sobě a týmu. Bylo to, myslím, jedním z faktorů naší nečekané stříbrné medaile na ME U20 v roce 2000. Faktorů bylo určitě více. Talent, parta, nezdolnost a dobré trenérské vedení p. Jandou ze Strakonic. Tady jsem ale poprvé vnímala i vliv mentální stránky na výkon.

To vypadá jako happyend. Přenesla jsi si to nastavení i dál do kariéry?

Tehdy se mi to ještě nepodařilo. Můj destruktivní a kritický přístup samé k sobě dospěl až k těžkému zranění kolene, tvrdému pádu na zem. V té době jsem měla každý rok nespočet nabídek, že pro mě byl vždy problém se správně rozhodnout. Pak už to bylo všechno dost jiné. Bylo mi asi 27 nebo 28, nebyl nikdo, s kým bych mohla své obavy a strachy sdílet nebo jsem se bála svěřit. Nebylo mi dobře, vše zčernalo. Ztráta smyslu života. Basketbal byl přece úplně vším. I dnes je to jedno z častých témat individuálního koučinku návrat po zranění nebo z jiných životně náročných situací. V té době jsem ale naskočila na svůj starý vzorec a začala tvrdě makat. Podařilo se mi se vrátit zpět v celkem dobré formě. Bylo to, ale příliš brzy. Uspěchané. 6 měsíců po ACL plastice. Tak se nebylo čemu divit, když jsem si do roka urvala” i druhé koleno. Bylo mi 29-30 a většina mou kariéru už pohřbila. 

Ty ale ne. Byly to právě osobní zkušenosti, které tě přivedly na dráhu mentální koučky?

Už během zranění prvního kolene jsem začala dálkově studovat na FTK UP v Olomouci trenérství. Získat nejvyšší licenci bylo nejdříve projevem mých ambicí dosáhnout vždy maxima a následně se ukázalo, že to byla důležitá volba i z pohledu mého osobního rozvoje. Součástí studia byl totiž modul sportovní psychologické přípravy a mě to začalo zajímat. A to velmi. Vedl nás Mgr. Michal Šafář, sportovní psycholog např. Petry Kvitové. Nebyly to pouhé návody z knih, ale informace podpořené jeho praxí. Získané vědomosti jsem mohla hned aplikovat na sebe v cestě zpět do vrcholového sportu. Úspěšné magisterské studium jsem po osmi letech zakončila diplomovou prací zaměřenou právě na mentální připravenost.

Jak konkrétně u tebe ten přenos vědomostí do praxe vypadal?

Dovolím si tvrdit, že jsem právě díky poznatkům ze sportovní psychologie, své vytrvalosti, ambicím, sebepoznání, silnému odhodlání, poctivé dřině, tvrdé výchově, hodné mamince (vše není pouze černé či bílé) a mému dnes již manželovi Tomášovi nakonec našla rovnováhu mezi výkonem a hodnotou lidské osobnosti. Neznamenalo to, že bych polevila v přípravě, to určitě ne, ale zapojovala jsem do tréninkového procesu metody a nástroje mentální přípravy jako jsou autogenní trénink, pozitivní představy o sobě a svém výkonu, práci s dechem, neustálé učení, odhodlání či maximální pozornost a hlavně jsem začala čerpat energii a dopamin i mimo basketbalové prostředí. Více jsem si užívala okamžik výjimečnosti, že prostě můžu zase hrát na té nejvyšší úrovni, že to dělám pro sebe a baví mě na sobě tvrdě makat, a nedělám to pro odměnu či pochvalu z okolí. Výsledky se dostavily. Dokázala jsem se vrátit zpět, stala jsem se MVP ligy, diváckou hvězdou, byla v All stars ligy, byla opět součástí reprezentace a užila jsem si ještě krásných pár let ve vrcholem basketbalu. S nejvyšší ženskou soutěží jsem se loučila v 41 letech.

Můžeš jmenovat pár témat a zdrojů inspirací, které pro tebe byly klíčové?

Naučila jsem se, že překážky se dají zvládat i jinak než sebeobviňováním a neustálou kritikou, ale spíše pozitivním přístupem k chybě jako k “učiteli”, sebepoznáním a empatií pro sebe samotnou. To je ten přesah, který mě motivoval a motivuje do práce mentálního kouče. Rozvíjet ve sportovcích jejich potenciál, ale přitom dbát na jejich lidské hodnoty a šťastný plnohodnotný život. Velmi mě ovlivnila i online studia mezinárodních certifikátů sportovní psychologie na Barca Universitas, studium pozitivní psychologie na University of Pennsylvania a 6týdenní kurz Positive Inteligence. Samozřejmě kolegové ze Sport Leadu. Všichni jsme podobně nastavení a rádi předáváme zkušenosti a poznatky přímo do praxe. To nás vlastně i spojilo. Potřeba více přiblížit benefity pravidelné a systematické mentální přípravy a ukázat, že to nejsou pouhé pohádky, ale přesně dané oblasti, které upevňují a posilují osobnost sportovce (i trenéra) a pozitivně ovlivňují i jeho osobní život.

A co maximalismus? Jak se na něj díváš dnes?

Upřímně si myslím, že velké výkony či úspěchy nelze dosáhnout bez maximalismu, jelikož vysoké očekávání sportovních výkonů ze strany sportovce je důležitý faktor úspěchu. Jen má každý sportovec jinou povahu, temperament, pochází z různých environmentálních podmínek, někomu pomáhá spíše snižovat napětí v těle, aby se vyhnul stavu přemotivovanosti a nedostal se tím například do kognitivní úzkosti, která se může projevit celkovou křečí v prováděném výkonu, a někdo se potřebuje povzbuzovat a dodávat sebedůvěru. Za mě je, ale asi nejdůležitější faktor umění být během zápasu hlavou neustále teď a tady. Tudíž být ve stavu plné pozornosti a ignorovat rušivé vlivy jak z vnitřního, tak i z okolního prostředí, neplýtvat energii na minulé chyby a nepředbíhat. Je to proces, který se dá trénovat, a to je dobrá zpráva.

Teď tu mám jednu konkrétní vzpomínku. MS 2006. Divoká situace, tvůj absolutní klid a na jejím konci proměněná střela z půlky. Pamatuji si ten moment pro paradox reakce z druhého konce spektra tebe a trenéra. Jak na ten moment vzpomínáš?

To je skvělé uvědomění, jak člověk jinak prožívá situaci sám v sobě, než jak ji vidí okolí. Tohle si pamatuji dobře. Vážně. Myslím, že by se ve mně krve nedořezalo, jelikož jsem nejdřív o míč při driblinku přišla, ale neopustila jsem se a hned vzápětí ho vybojovala zpět. Bylo to těsně před koncem první půle, moc času na řešení té situace nezbývalo, tak jsem to hned poslala směrem na koš a vyšlo to. Borec na konec. Myslím, že jsme nakonec proti Ruskám vyhráli přesně o tři body. To bylo mých pět minut slávy. Teď z pohledu mentálního trenéra přesně vím, že to z mé strany byla perfektní reakce na chybu a opětovné zaměření pozornosti. 

Může být taková “jiná” emoce prvním impulsem „aha“ (otevřením očí) pro trenéra maximalistu?

Pro mě, hráčku maximalistku, totiž tím impulsem byla. I když jsem ji ze začátku nechápala. Uf, to jsou tedy velmi oduševnělé otázky. Aha moment pro trenéra? To je na delší rozbor, který třeba nabidneme v dalším pokračování. Teď nevím. U hráčů může možná přijít ve chvílí, kdy si začnou uvědomovat, že vlastně chyby neznamenají nic víc než zpětnou vazbu pro další zlepšování, ale zároveň, že slovíčka “nevadí” a “budu se snažit” nestačí. A jestli moje osobnost byla někdy zdrojem aha momentu? Myslím, že jako hráčku mě bylo těžké koučovat, vždy jsem měla vlastní hlavu a na hřišti jsem si opravdu velmi věřila, hodně jsem brala odpovědnost do svých rukou, ale na druhé straně jsem trpěla obrovskou nervozitou a úzkostí. Když mě dokázal trenér pochopit, chovat se férově, dát mi roli a cenit si mého nasazení v tréninkovém procesu a zápasech, byla jsem schopná na hřišti vypustit duši a předvádět skvělé výkony.

Jak to máš teď v praxi? Jaká témata řešíte s hráčkami při lekcích?

Nejčastější a základní témata, která s hráčkami řešíme, jsou sebedůvěra, stanovení cílů,  reakce na stres, zvládání strachu, pozornost a opětovné zaměření pozornosti. V praxi to znamená využití metod relaxace, práce s dechem, tvorba štítu, imaginace, plánování soutěže, bavíme se o důležitosti spánku a dochází i na leadership a práci v týmu. Samozřejmě při individuálních lekcí můžeme jít s hráčkami více do hloubky a rozebírat i jednotlivé situace, kterým čelí. Důležité je zmínit, že se nepouštím do řešení závažnějších psychickým problémů, které už jsou mimo mé kompetence a patří spíše do rukou psychoterapeuta. Myslím, že i v tom je síla naší společnosti, umění předat si klienty podle jejich potřeb.

Co z toho vyplývá pro naše čtenáře, trenéry? Dokážou nějaké oblasti obsáhnout sami?

Myslím si, že pro trenéry by mohlo být přínosné mimo individuálních rozhovorů s hráči, které standardně využívají, i využití dotazníků od odborníků ze sportovní psychologie. I naše společnost Sport Lead je nabízí. Výše zmíněná témata jsou v nich zahrnuta do specifických otázek. Mohou se tak o hráčích více dozvědět a zařadit pak základy mentálního tréninku do tréninkového procesu. Začít lze už kolem 12. roku věku dětí, a to v oblasti snižování napětí, práce s dechem, tvorby pozitivních představ, sebedůvěry a formování pozitivní vnitřní řečí.

Svěřenci jsou jedna věc. A co sám trenér? Kde má on čerpat energii a pohodu?

V první řadě je důležité si uvědomit, že basketbalové prostředí je velmi dynamické a klid je třeba hledat i mimo něj. Věnovat se osobní psychohygieně, prožívat hezké chvíle s rodinou a kamarády a mít i jiné koníčky. Mě osobně se líbí představa, že trenér chodí do fitness, plavat, běhat, cvičí jógu, praktikuje autogenní trénink nebo jinou metodu pro snížení stresu a napětí. Velmi důležité je mít i blízkou osobu, které se může trenér důkladně vypovídat. Ať jí je profesionál, kouč, terapeut nebo jen opravdový přítel. Cílem je vytvořit si klid uvnitř sebe, i když se kolem něj v zápase i na tréninku všechno dynamicky roztáčí. Podstatná je i emoční vazba a vnitřní motivace k danému sportu. Díky ní trenéři vydrží v oboru mnohem déle, to samé platí i pro sportovce. Tým musí z trenéra cítit, že jeho emoce jsou opravdové a že je s týmem na stejné vlně. A k tomu je potřeba nadhled, čistá hlava, doplněné energetické zásoby. Vánoční pauza je na změny / čerpání / nové impulsy ideální příležitost. Na konkrétní témata a programy, které můžete s Katkou a jejími kolegy ze Sport Leadu řešit, se společně podíváme v příštím vydání Trenérského zpravodaje.

Otázky Kateřině Mahlerové kladla Ivana Večeřová.