Co ukázal letní šampionát světových nadějí basketbalu?

Basketbalu juniorů dominuje rychlost rozhodovacích procesů, vysoké basketbalové IQ i výborná střelba za 3 body. „Jsme schopni naučit hráče driblovat, střílet i přihrávat, ale ten současný basketbal je o řetězení těchto činností. Hráči, které jsem na MS viděl, se snaží prosazovat tím, co umí a nenutit se do věcí, ve kterých se cítí nekomfortně,“ vypozoroval vedoucí sportovně metodického úseku CZ BASKETBALL Michal Ježdík, který byl osobně přítomen na letošním MS juniorů ve Švýcarsku.

Michale, můžeš popsat, co jsi ve Švýcarsku viděl a zažil? Jak se MS U19 švýcarští organizátoři zhostili?

Hrálo se v Lausanne, kde sídlí Mezinárodní olympijský výbor a několik dalších národních federací. Ve městě, jenž má obrovskou sportovní tradici a mnoho sportovních zařízení a špičkových univerzit. Turnaje se zúčastnilo 16 týmů. Čtyři semifinalisté FIBA U18 z americké zóny, čtyři semifinalisté FIBA U18 z Asie a čtyři semifinalisté plus pátý tým z Eurobasketu U18 2024. K nim ještě dva finalisté FIBA U18 z Afrobasketu z roku 2024, šestnáctým týmem pak byli domácí Švýcaři. Ve sportovním areálu je pod jednou střechou velká hala pro lední hokej a sálové sporty s kapacitou více než 10 000 diváků. Druhá, původně tréninková hala ledního hokeje, měla ovšem velmi malou kapacitu (maximálně 800 sedadel) a velmi nízký strop. Myslím, že druhá hala mohla být lepší. Na druhou stranu vše bylo pod jednou střechou a byly minimální ztráty času při přechodu mezi utkáními. Přirovnal bych to k pardubickému areálu, kde je velká hala na hokej, kde hrají naši reprezentanti. A k tomu je vedle malá tréninková hala, která byla švýcarské podobná.

Můžeme něco od Švýcarů převzít? Přece jen to není basketbalu zaslíbená země, i když FIBA má v této zemi sídlo.

Organizace byla výborná. Jediným limitem se mi zdála malá druhá hala. Málo místa bylo pro návštěvníky-experty, mezi něž řadím zástupce NBA a NCAA či euroligových klubů z různých zemí. Pro ně byla vyčleněná malá tribuna za koncovou čárou. Expertů mohlo být v hale přes dvě stovky, takže velmi často hledali místa jinde. O šampionát, stejně jako o MS U17, byl mezi nimi velký zájem. Švýcaři sice nevypadají navenek jako země zaslíbená basketbalu, člověka napadne spíše hokej nebo lyžování. Ovšem pozor, přibližně před 10 lety alokovali obrovské investice do zdraví národa. S tím souvisely investice do sportů jako lední hokej a fotbal, ale peníze šly také na rozvoj akademií basketbalu a házené. V okolí Lausanne tak v roce 2021 vznikla basketbalová akademie, přičemž jediným cílem bylo koncentrovat talentované švýcarské hráče a připravit je na MS v roce 2025. Házená má svou akademii v německy mluvící části a vede jí jeden z nejlepších českých trenérů Petr Hrachovec. Cílem švýcarské federace bylo nalákat co nejvíce diváků s plánem výsledného benefitu kolem půl milionu eur. Díky velmi dobrým výkonům a postupu švýcarského družstva do čtvrtfinále návštěvnost předčila očekávání a tím pádem i zisk byl s velkou pravděpodobností vyšší.  

Překvapilo tě něco na konečném pořadí MS? Suverénní prvenství USA to asi nebude, spíše osmé místo domácího výběru nebo odsunutí Srbska a Francie až do druhé poloviny startovního pole...

Ve finále se potkaly určitě dva nejlepší týmy – Spojené státy a Německo. Velmi dobré výkony po celý turnaj podávali Australané, kteří v některých utkáních ale bohužel pro ně nezvládli koncovky, podobně i Kanada. Slovinci se zlepšovali po celý turnaj a na konci hráli opravdu týmový basketbal založený na skvělých dovednostech. I proto zaslouženě skončili na třetím místě. Velmi dobrý výkon podali Švýcaři, kteří postoupili do čtvrtfinále, a nakonec skončili na osmém místě. Pro ně jde o vynikající výsledek a potvrzení strategie, kterou si zvolili v roce 2021. Letošní týmový úspěch měl pak za následek, že se Švýcaři už během turnaje rozhodli, že otevřou ještě jednu akademii v německy mluvící části země. Jak Francouzi, tak i Srbové nepronikli mezi nejlepší osmičku týmů. Francouzi ale neměli k dispozici snad osm hráčů, kteří už mají podepsané kontrakty v NBA nebo v jiných klubech či na univerzitách. Srbům chyběl jen jeden hráč a tam se takový propad nečekal. Německo mělo na své soupisce velmi podobné somatotypy, jaké má téměř na všech pozicích jejich seniorská reprezentace a předvádějí i podobný koncept hry, jak na obranné, tak i na útočné polovině. Všechny týmy s výjimkou Slovinska, které byly na MS na trajektorii vzhůru, to znamená Německo, Švýcarsko, Kanada a samozřejmě Spojené státy, se opíraly na perimetru o hru Afroameričanů. Zajímavý je za mě také vzestup afrického basketbalu. Mali i Kamerun byli velmi kompetitivní a dá se říct, že v některých fázích hráli vyrovnaná utkání nebo byli dokonce lepší než jejich soupeři.

V čem byli Američané dominantní? Na čem byl jejich triumf postaven a objevilo se v jejich taktice něco nového?

Trenérem Američanů byl Tommy Lloyd, který je head koučem na univerzitě v Arizoně, což je škola, která má dlouhodobě vynikající program. Samozřejmě, pro Američany je konfrontace s mezinárodním basketbalem, který je trošku jinak postaven, obtížná. V této věkové kategorii je basketbal hodně stavěn na strategii a taktice. Velmi časté je rovněž využívání zónových obranných systémů. Čím to Američané přebíjejí v podstatě ve všech seniorských kategoriích, a co je zdobí, je samozřejmě rychlost, respektive atletická připravenost. Dále bych zmínil variabilitu, tedy, jak jsou schopni řešit herní situace a také rychlost rozhodovacích procesů. Američané opravdu vybírají ve velmi krátkém časovém slotu až na výjimky ta správná řešení. K tomu se přidává v poslední době i vynikající střelba za tři body, čímž automaticky snáze eliminují zónové obrany soupeře. Když to zjednoduším, tak je to rychlost pohybu, jak s míčem, tak bez míče a naprosto skvělé zvládnutí individuálních herních činností jednotlivce.

Na co sází evropské týmy a proč se jim tak dařilo?

Není to jednotný koncept a jedna věc, v čem jsou evropské týmy lepší než týmy z jiných kontinentů. Německo a Švýcarsko zaujaly velmi dobrou taktickou vyspělostí. U Němců, je to dáno jejich velmi dobrým programem, který prosakuje ze seniorské kategorie až do posledního mládežnického výběru U16. U Švýcarů byla taktika a strategie dobrá díky tomu, že se tým až na výjimky čtyři roky společně připravoval v akademii. Druhá věc u těchto týmů – na perimetru mají afroamerické hráče, kteří jsou schopni svými základními pohybovými dovednostmi konkurovat vynikajícím atletům ze Spojených států. Co se týče Slovinska a Izraele, je to trošku jiné. V jejich případě to není o rychlosti pohybu, ale hlavně o rychlosti rozhodovacích procesů, a to je samozřejmě spojeno s basketbalovým IQ. Jak ve výběru Slovinska, tak i Izraele opravdu všichni hráči výborně rozuměli hře a dokázali přenést do týmu své silné stránky. Všechny týmy charakterizovalo vynikající zvládnutí herních činností jednotlivce a také zvládnutí řetězení herních činností. To je rozdíl oproti středoevropskému basketbalu. My jsme schopni naučit hráče driblovat, střílet i přihrávat, ale současný basketbal je o řetězení těchto činností. Například střelbě většinou předchází dlouhé a fyzicky náročné uvolnění hráče bez míče kolem clony, následuje chycení míče, zastavení a samotná střelba probíhá až pak. Tomu je třeba přizpůsobit tréninkový proces a nároky na hráče kladené.

Mohl bys popsat základní herní trendy, kterými by se hra devatenáctiletých nadějí dala charakterizovat?

Basketbal v této kategorii se hraje nad košem, důležitá je tedy vynikající fyzická připravenost hráčů. Pokud bych to porovnal s našimi výběry, tak na každé pozici máme až na výjimky hráče, kteří mají o několik centimetrů méně a rozdíl ve váze je 5-10 kilo. Další věcí je, že se nehraje na dva vysoké podkošové hráče, ale v konceptu 4-1. Je jeden podkošový hráč, který umí hrát skvěle čelem ke koši, ale i střílet za tři body. Některé týmy kvůli tomu, jaké typy hráčů mají k dispozici, dokonce hrají s pěti hráči na perimetru. Třetí charakteristikou je vynikající úroveň herních činností jednotlivce. Tady bych vypíchnul, že už téměř není na soupisce hráč, který by nebyl schopný úspěšně zakončovat z tříbodového prostoru. Samozřejmostí je vysoké basketbalové IQ, hráči rozumějí basketbalu a chápou, co mají v daný moment řešit. A přidal bych ještě konzistentnost střelby. V minulosti přitom v této kategorii nebývala na vysoké úrovni, byly tam viditelné velké propady úspěšnosti střelby v různých zápasech, což se nyní také změnilo. A ještě jedna věc byla na tomto turnaji viditelná. Hráči se snaží prosazovat tím, co umí a nenutit se do věcí, ve kterých se cítí nekomfortně.

Co by si z juniorského basketbalu mohl vzít český basketbal, potažmo chlapecká akademie?

Těch pět výše zmíněných věcí, které ale vyžadují velkou preciznost v tréninkovým procesu. Když to úplně zjednoduším, je to zaměření na individuální herní výkon. To znamená pokusit se vychovat a rozvíjet originálního hráče, který bude mít několik dovedností na špičkové úrovni, v nichž se bude cítit komfortně. Díky nim bude mít vysoké sebevědomí a díky tomu je také bude využívat v utkáních i proti silným soupeřům.

Kdo patřil mezi největší hvězdy či nejzajímavější hráče? V čem byli výjimeční?

Je to samozřejmě těžké, ale predikce jsou z mé strany následující. Na americké straně mě zaujal AJ Dybantsa, dále Tyran Stokes, který byl vynikající na perimetru a jako třetího bych uvedl Mikela Browna juniora. Na německé straně mě zaujali tři hráči – Christian Anderson, který je i v širší nominaci seniorského nároďáku, Hannes Steinbach, což je hráč, který jako osmnáctiletý zapisuje double-double v německé nejvyšší soutěži. A ještě Eric Reibe, který somatotypem odpovídá typickému německému podkošovému hráči. Francouzům ti nejlepší hráči chyběli. Zajímavým hráči jsou Hayden Jones z Nového Zélandu a Dash Daniels z Austrálie. Velmi chytrým hráčem je Omer Mayer, který tvořil hru Izraele a byl v podstatě klíčovým segmentem izraelského výkonu. Slovinci byli zase velmi kompaktní jako celek. Asi nejvíce mě z nich zaujal Urban Kroflič, hráč s vynikající fyzickou připraveností, měl vynikající úroveň herních činností jednotlivce, velmi solidní a konzistentní střelbu, ale hlavně basketbalové IQ a skvělé rozhodovací procesy. Zajímavostí byl i 236 cm vysoký Kanaďan Rioux. Tento hráč velmi dobře běhal a zapojoval se do rychlých protiútoků, nebyl to vysoký neohrabaný basketbalista.

S jakým zájmem se MS setkalo v zemi, kde jsou přece jen populárnější zimní sporty? Jaký byl zájem médií z celého světa, včetně fanoušků a expertů?

Divácký zájem byl vynikající. Samozřejmě je to hlavně díky tomu, že Švýcaři hráli dobře a postoupili do Top 8. Myslím, že Švýcaři mají rádi sport, jsou naučeni na sportoviště chodit a platit za vstupenky, což je obrovská výhoda pro pořadatele, který pak snáze může plánovat příjmovou stránku šampionátu. Valnou většinu diváků tvořili lokální fanoušci. Bylo tam mnoho zástupců evropských klubů, velký počet skautů z NBA. A díky novému pravidlu NIL (Name, Image a Likeness) v NCAA také obrovský počet zástupců univerzit z USA. Na univerzitách v USA se naprosto změnila pravidla pro příchod hráčů, kde už neplatí, že musíte být amatér. Co se týká pravidla NIL, tak velmi dobří hráči mají už podepsané kontrakty v NCAA za vyšší statisíce až miliony dolarů. Evropa se v tento moment stává nekonkurenceschopnou z pohledu možností nabízených podmínek talentovaným basketbalistům. Dříve univerzity platily hráčům studium, ubytování, stravování a drobné kapesné a nabízely možnost využívat zázemí pro sportovní přípravu. Dnes se k tomu přidaly ještě finanční možnosti na odměny hráčů. NCAA dokonce připravuje platové stropy pro školy a změny statusu hráčů. Nejedná se o problém pouze klubů v evropských zemích a jejich mládežnických programů, ale podle mě celých států a jejich vztahu ke sportování a rozvoji talentované mládeže.

Jaký byl MS doprovodný program?

Tyto věci tolik nesleduji, ale nemůžete je minout. Doprovodný program probíhal před halou, šlo o hřiště pro 3x3, k tomu si organizátoři připravili soutěže pro různé věkové skupiny. Na místě byl také obchod s oficiálním zbožím MSU19. Doprovodný program byl samozřejmě i v hale, kde s postupme MS gradoval. Na mistrovství byli i zástupci organizačního výboru MS U19, které se bude konat v Praze v roce 2027 - Pavel Stara a Jirka Welsch a také místopředseda ČBF Zdeněk Bříza. Věřím, že mají mnoho vjemů a poznatků nejen k organizaci, ale i k věcem, které se dějí mimo hřiště.

Jaké další věci tě kolem přípravy mužstev či jejich zápasového projevu zaujaly?

Během rozcvičení se objevují prvky, které jsou už součástí hry. Hráči si místo klasických dvojtaktů zleva a zprava a střelby po přihrávce procvičují také útočné kombinace. V podstatě všechny týmy, které postoupily do čtvrtfinále, to takto dělaly. Šlo buď o situace 3 na 0 nebo 5 na 0, případně ve dvou trojicích na každé straně útočné poloviny, na které se rozcvičovali a druhá část týmu se rozcvičovala s kondičním trenérem. Ve všech týmech, které byly v Top 8, i v mnoha týmech, které nepostoupily mezi nejlepších osm, byli minimálně dva hráči, kteří měli více odehraných minut, táhli svůj tým a velmi dobře organizovali hru. Tito lídři dělali hráče kolem sebe lepšími, ale zároveň byli schopni v situacích, kdy se nedařilo spoluhráčům či týmu, vzít na sebe odpovědnost. V žádném případě ale neplatí, že na palubovce tráví většinu času. V celém utkání často střídají, protože intenzita hry je vysoká a potřebují si odpočinout, aby se eliminovala chybovost a samozřejmě, aby měli sílu do dalších činností.